řečník, -a m. (6. mn. -cích) (řečnice, -e ž.) 1. kdo pronáší řeč, řeční zvl. při významných příležitostech: slavnostní ř.; táborový ř.; ř. Demosthenes rétor; temperamentní řečnice 2. kdo umí mluvit k posluchačům, je výmluvný, výřečný, schopný řečnit: podmanivý ř.; nejsem ř., ale rád bych pronesl několik slov; velký ř., též přen. hanl. mluvka, žvanil 3. hist. práv. (v staročeském právu) znalec práva hájící obviněného před soudem, obhájce: advokát čili ř. (Wint.); k jednání před soudem mohly strany užíti pomoci ř-ů (Tomek) 4. nář. tlampač (na svatbě) (Něm.)