řváti (1. j. řvu, rozk. řvi, řvěte, řvete, podst. řvaní, zast. řvání Sab., přech. přít. řva) (nář. řívat Kosm. aj.) ned. 1. (~; co) (o zvířatech) vydávat silný hlas, ozývat se silným hlasem; expr. (o lidech) silně křičet (ve význ. 1): lev řve; hladový dobytek řval; řvaní divoké zvěře řev; – expr. kluci řvou na hřišti hulákají; ř. bolestí, smíchem; ř. do ochraptění, na celé kolo; ř. jako pavián (B. Říha) vřeštět; přen. expr. děla a pušky řvaly; stroje, motory řvou; siréna řve houká, ječí; ♦ obchází jako lev řvoucí (bibl.) dychtivě, bojovně, hrozivě 2. (~; co) velmi silným hlasem mluvit, volat; (na koho, nář. po kom Směja aj.) s křikem někomu něco vytýkat, často v hádce; (silně) křičet 2, 3: řečník přímo řval; ř. hrozby (Pujm.); chasa písničku řvala (A. Mrš.) velmi hlasitě, hlučně zpívala; – kaprálové řvali na nováčky; řvali na sebe v prudké hádce 3. řidč. expr. (po čem, oč) s křikem se domáhat, dožadovat něčeho: ř. po větším kusu žvance (Včel.); přen. byla to nuda tak žalostná, až řvala o slitování (Šal.) 4. expr. hlasitě naříkat, plakat: malé dítě se dalo do řvaní; víc řvala než plakala (Til.) 5. expr. (o věci) být silně nápadný, křiklavý, výstřední; křičet 5: šaty řvaly svou pestrostí; řvoucí, oslnivě živé barvy (Kop.); (idylka) zrovna řve svou nepravděpodobností (Kronb.) bije do očí ○ předp. (-řvati) do-, na-, ode-, pře-, při-, roze-, u-, ve-, vy-, za-, → nás. řvávati ○ předp. po-, pře-, roze-, u-, vy-