štír, -a m. 1. členovec s klepítky a s jedovatým trnem na zadečku: malí jihoevropští a velcí tropičtí štíři; vyskočil jako štírem uštknut (Svět.); přen. š. nedůvěry a žárlivosti bodal duši (Jir.); zool. rod Euscorpius aj.: š. měnlivý 2. (nář. též ščór Mrš., ščúr Havl., ščur Glaz.) starší lid. označení krtonožky n. růz. drobnějších, zprav. velmi hbitých živočichů vůbec (ještěrek, žab aj.): nějaký had nebo ohavný š. (Jir.); černí štíři (mloci) vykukují z děr (Něm.); holka jako š. (E. Řez.) obratná, mrštná 3. obratný, chytrý, zdatný (n. naopak též zlý) člověk: je na takové věci š. (Čap.-Ch.) dovede si s nimi poradit 4. expr. ust. spoj. být na štíru (s čím) neumět to, (s kým) v nesváru, v nepřátelství: být na štíru s pravopisem, s čistotou; – arcibiskup je s Římem na štíru (Jir.) 5. hvězd. Š. jm. osmého souhvězdí zvířetníku; → zdrob. štírek v. t.