žádoucí, poněk. zast. žádoucný příd. (2. st. žádoucnější) kniž. 1. takový, po kt. se touží; vytoužený; vzbuzující touhu, žádost: ž. odpočinek toužebný; to, co bývalo nejžádoucnějším jeho snem (Čech); – ž. žena; nejžádoucnější milenka (Maj.) 2. takový, jehož je zapotřebí; hledaný 1, potřebný 1, žádaný 1: vyrobit nový prostředek v ž-m množství; dát míči ž. směr; látka má všechny ž. vlastnosti; vaše přítomnost zde není ž.; ž. výsledek; ž. opatření 3. řidč. chtivý, žádostivý 1: ž. oči (Tyl); ž-í jinoch (Zey.); → přísl. k 2, 3 žádoucně: ž. ocenit (Vrba) potřebně; ž. postupovat (Pfleg.); – řidč. upírat zrak ž. po dívčině (Jir.) žádostivě; žádoucno: bylo velmi ž., aby každý... (Ner.); → podst. žádoucnost, -i ž.: ž. stažení vojsk (R. právo) potřeba, nutnost, nezbytnost; ž. děvčete (Čap.-Ch.)