živel, -vlu m. (6. j. -u, 1. mn. -y, kniž. a expr. -ové) 1. jedna ze čtyř pralátek (země, vzduch, voda, oheň), z kt. byl podle staré domněnky složen svět; element 1 (poněk. zast.): stavba světa z pralátek, živlů (Vrchl.); čtyři jsou živlové (Hol.) 2. (čast. mn.) prudký, neovladatelný přírodní jev, přírodní síla, zprav. zhoubná, ničivá: rozbouřené vodní živly; rozhněvané živly přírody (V. Mrš.); odvěký zápas člověka s živly; přen. ž. bolesti ji zbavil slov (Vanč.) velká, všechno přehlušující bolest; útoky dvou citových živlů, pláče a smíchu (O. Schein.) 3. (životní) prostředí, obor působnosti, okolnosti ap., ve kt. se někdo dobře cítí, kt. se mu líbí: poněk. zast. voda byla mým živlem (V. Mrš.); činnost je živlem jeho (Svět.) životní, milou potřebou; ♦ být, cítit se ve svém živlu vyznat se v něčem, rozumět tomu, ovládat to, a proto si v tom libovat, dělat to s chutí 4. kniž. část něčeho; prvek 1: hudební ž. (v básni) složka; ž. uvědomělosti v umělecké tvorbě; osvěžit poesii umělou živly národními (Vrchl.) 5. skupina 2, vrstva 2, složka 2 společenského celku: lidový ž. v dějinách; zápasy slovanského živlu v Rakousku; pronikání německého živlu na východ; česky mluvící ž.; drží si (ve světě) ženský ž. s mužským rovnováhu (Svět.) ženy 6. (zprav. mn.) jednotlivci n. jednotlivec ve společnosti, kteří působí na své prostředí (často škodlivě): náš osvobozený stát zbavený všech nepřátelských živlů nepřátel, zrádců; pokrokové živly; vykořisťovatelské živly; neodpovědný, podvratný, rozkladný, zpátečnický ž.