chváliti ned. (3. mn. -í, rozk. chval) 1. (koho, co) projevovat (zprav. slovy) uznání, s uznáním mluvit o dobrých vlastnostech někoho, něčeho, vzdávat chválu někomu, něčemu; velebit, oslavovat (op. hanět, hanit): ch. dítě; ch. práci, pěknou knihu, hru; ch. žáka za pilnost, pro jeho dobré vlastnosti; náb. ch. Boha oslavovat pobožností, zpěvem; ♦ nechval dne před večerem (přísloví) než se věc skončí; dobré samo se chválí (přísloví); každá liška svůj ocas chválí (pořek.); expr. ch. (čast. honit) davida dávit, zvracet, vrhnout 2. poněk. zast. (co) vyslovovat souhlas, spokojenost s něčím, pokládat za správné; schvalovat: ne snad abych chválila, co ti chlapci udělali! (Něm.); to ti chválím, to udělej! 3. chváliti si (koho, co) pochvalovat, libovat si: ch. si nového vedoucího, ch. si počasí, stravu, práci; chválil si, jak se mu dobře vede; — *chváliti se ned. (čím, s čím) vynášet se, honosit se, chlubit se, vychloubat se: a tím se chválíš?; chválily se (služky) se svými mládenci (Bran.) ○ předp. na- (vyna-), po-, pře-, vy-; schváliti, přichváliti (si), → nás. chválívati, chválívati se (o) bez předp.