jenom (nář. enem, enom, jenomej, jenomejc) přísl. a částice I. přísl. 1. vyjadřuje n. zdůrazňuje omezení, vymezení; jen, jedině, pouze, toliko (někdy zesíleno zdvojením: jenom a jenom n. jen a jenom): měl na sobě j. kazajku; zapsal si to j. jako návrh; vzít j. hrstku z hromady; letos j. a j. prší; vidí vždy jen a j. sebe; j. ten jest vpravdě šťastný, kdo života užívá (Sab.); pořádem jenomej a jenomej se modlil (Herb.); ve spoj. s když vyjadřuje skromné uspokojení: j. když se alespoň šťastně vrátil!; ve spoj. s aby n. kdyby vyjadřuje přání: j. kdyby nebylo té chumelenice!; j. aby byli spolu šťastni; ve spoj. s -li (ob. jestli n. aby) vyjadřuje pochybnost: j. přijedou-li včas; j. jestli ten dům najde; j. aby to našel; (ve spoj. s tak zprav. ob.) to není j. tak snadné, lehké; to se nedá j. tak říci snadno, lehce; udělal to, řekl to j. tak žertem, ne doopravdy, bez zvláštního úmyslu; napíšeme si to napřed j. tak předběžně, nikoli s konečnou platností 2. určuje krajní mez děje n. zesiluje slovesný děj; až, téměř, skoro, takřka, přímo, jen: je roztomilý, otec se v něm j. vidí; tváře mu j. hoří; peníze mu j. pršely 3. ve spoj. s inf. vyjadřuje velkou možnost, pravděpodobnost n. blízkost děje vyjádřeného infinitivem; jen: dva otevřené hroby tu zely, j. mrtvého do nich položit (Šrám.); (žil bych bohat) j. umět kohos šlapat (Bezr.); j. chtít a moh jsem věčnou slávu mít (Hál.) *4. v platnosti spoj. časové naznačuje okamžité nastoupení nového děje po ději vyjádřeném slovesem, u něhož stojí; sotva, jakmile: j. ji (motyku) popadl, už upaloval k lesu (Strnadel) II. částice 1. citově zdůrazňuje jádro výpovědi; jen: co pro něj ten zámek j. znamenal (Til.); j. všecko pěkně řekni; řekl všecko, co si j. pamatoval; kdo to j. je?; snad to přece j. vydrží, ale přece jenomejc budu do smrti rád, že... (Jir.) 2. s oživením uvozuje výzvu, pobídku n. pohrůžku; nuže, jen: j. dále se mnou hoň (Čel.); j. zas brzy přijdte!; j. ať pilně studuje!; jenomej se klaňte, sedláci (Nov.); j. pozor!; enem rybičky, ráčky mi tady nehoňte! (Herb.)