mez, -e ž. 1. úzký pruh neobdělané půdy tvořící hranici mezi dvěma pozemky: m. mezi poli, rozorat meze; koroptve hnízdí pod mezí; aby se šel pást na mez, přen. expr. (o člověku) má bídu 2. zprav. mn. meze konečná hranice něj. prostoru: m. vlastního, vrženého stínu; práv. čára vymezující jednotlivé pozemky jako katastrální jednotky: stanovit, vytknout meze 3. zprav. mn. konečné vymezení něj. působnosti; hranice: každý žert má své meze; v mezích možnosti, slušnosti; překročit meze slušností; zajít v ústupcích na nejzazší m.; jeho drzost nemá (n. nezná) mezí; jeho vděčnost je bez mezí; ♦ dobročinnosti se meze nekladou příspěvky, pomoc ap. se přijímají v každé výši, čím větší, tím lépe; tech. m. úměrnosti hranice napětí, při které je ještě deformace materiálu přímo úměrná působící síle; m. pružnosti napětí, při kt. již nastává určitá trvalá deformace materiálu; m. pevnosti napětí, při kt. již nastává porušení materiálu; voj. m. donosnosti; v pojišťovnictví věková m. pro důchody starobní; práv. v mezích zákona; → zdrob. k 1 mezička, -y ž.