panovati ned. 1. (~; *nad kým, čím; †komu Pal.) vykonávat vládu, zvl. být panovníkem; vládnout (vůbec): panující rod, třída, národ; p. krutě, laskavě; rozděl a panuj! (lat. divide [dý-] et impera [-rá] heslo Římanů); za panování Karla IV.; na náchodském panství panovala Kateřina Zaháňská; expr. v jejich rodině panuje matka rozhoduje; přen. zast. když panuje Merkur, vždycky bývá sucho (A. Mrš.) má urč. polohu vzhledem k Slunci; kniž. panování zimy se chýlí ke konci; hvězdy nad moudrým prý nepanují (Zey.) †2. být pánem, majitelem statku; hospodařit 2: počal panování svoje tím, že uzmul čeládce značně na mzdě (Svět.) 3. kniž. být obecně rozšířen, mít rozhodující vliv, vůdčí úlohu; vládnout, převládat; (*nad čím; *čemu; ~) vynikat (nad čím): panující společenský tón; stát, kde panovalo otroctví; antagonismus panující mezi třídami; (v Brabantu) panuje jazyk francouzský (Jir.); hrad nad městem panující vévodící městu; pevnost bělehradská, panující Dunaji i Sávě (Ner.); v zahrádce panoval starý ořech (Jir.) 4. kniž. být, trvat všeobecně n. ve velké míře; vládnout, existovat, být: v místnosti panuje ticho; v továrně panoval čilý ruch; panuje zde čistota a pořádek; panovaly o tom různé pověsti, pověry; ♦ ženský pláč, babí hněv, psí kulhání nemá dlouhého panování (pořek.) ○ předp. o-, o- se