rozmluviti dok. (3. mn. -í) 1. (komu co, *koho, 4. p., John) vymluvit někomu něco, odvrátit někoho od něj. úmyslu; odradit 1 (koho od čeho), vymluvit: rozmluvili mu ženitbu; rozmluvte jí ten úmysl 2. řidč. (koho, 4. p.) přimět k mluvení; rozhovořit 1, rozpovídat 1: r. zaraženého hosta; umět r. herecké postavy †3. zř. též r. se (s kým o čem, oč, co) poradit se 1, promluvit si 4: s nimi o těch potřebách rozmluvíme (Pal.); ráno se spolu oba sousedé o to dobře rozmluvili (Wint.) *4. (co) mluvením velmi opotřebovat, zničit: mohli si jazyky zaklínáním r. (Třeb.); — rozmluviti se dok. 1. dát se do hovoru, rozhovořit se, rozpovídat se 2: řečník se rozmluvil o problému; tak se rozmluvila, že nedovedla přestat *2. (z čeho) vymluvit se: r. se ze svých smutných myšlenek (Hol.); — ned. rozmlouvati