ryk (*rykot Třeb. aj.), -u m. (6. j. -u) kniž. ryčení 1. směs silných, pronikavých zvuků; hluk I, povyk 1, vřava, řvaní, řev: válečný, vítězný r.; s rykem vyběhly děti ze školy s křikem, s halasem; r. bitvy hřmot, lomoz; r. venkovské kapely vřískot; kniž. r. bouře hučení, rachot 2. (též *rýk Mácha) pronikavý, zprav. zoufalý křik; pronikavý zvuk vůbec: zvíře vydalo žalostný r.; mysl. řev výbojného jelena v říji