samotný příd. (v přísudku a v doplňku kniž. a zast. též ve tvaru jmenném samoten, -tna, -tno,...) 1. takový, s kt. není nikdo jiný n. nic jiného; jen sám jediný; sám II 2: bývala doma s-á; je mi s-é smutno; nikam ji s-ou nepustili; děvčata šla s-á; – s-á žije, nikoho nemá; i bloudil jsem s-en uprostřed množství (Břez.) osamocen, opuštěn, osamělý 2. (v přívlastku) hovor. zdůrazňuje, vytýká osobu n. věc; sám II 1: dověděl se to od s-ého předsedy; prosmykl se až k s-ému draku (Něm.); jemu s-ému to bylo nepříjemné; s. počátek hry zaujal diváky; s-é děti to unavilo; má to význam jen pro mne s-ou 3. (v přívlastku v předl. spoj.) řidč. hovor. vyjadřuje těsnou blízkost, zvl. místní, něčeho, těsně u něčeho, přímo až u něčeho; sám II 5: na s-ém konci města 4. řidč. (v doplňku) takový, kt. se děje z vlastního popudu, dobrovolně, sám od sebe; sám II 3: (snažil se děti přiměti k tomu,) aby s-y rozhodly se jíti s ním (Svob.) 5. zast. ob. ten samotný tentýž: v té s-é době (Havl.); → přísl. k 1, 2 †samotně: (podle organizace) s. možno posuzovati jeho (státu) oprávněnost (Právo l.) jedině; †samotno: bylo mu zde s. (Mácha) osaměle; → podst. k 1 †samotnost, -i ž.: žít v s-i (Wint.) o samotě