směti (†smíti Šmil., Krásn. aj.) ned. (1. j. smím, 3. mn. smějí, rozk. směj, min. směl, přech. přít. směje) 1. mít dovolení, svolení, mít dovoleno něco udělat (často s vypouštěním infinitivu): smím už jít?; směl bych jít do divadla? mohl bych; nikam nesmí; nesmí ani na krok; zde se nesmí kouřit; alkohol nesmím (pít); neptá se, co se smí a co se nesmí; do obchodu psi nesmějí; to nesmí být; děcko nesmělo mít hlad nebylo nikdy ponecháno o hladu 2. moci si něco dovolit, moci se něčeho odvážit (čast. záporně): nesměl si na to neštěstí ani vzpomenout; to by nesměl jít spat, kdyby to do zítřka měl udělat; šlo o věc příliš důležitou, aby si směl ponechat tajemství pro sebe (Olb.); kdo to smí říci?; nevím, smím-li vás obtěžovat; ve zdvořilostních frázích: smím se ptát, kam jdete?; směl bych prosit na slovíčko?; smím prosit (o tanec), slečno?; ♦ nesmí mu (ani) na oči nechce ho (ani) vidět 3. (se záporem vyjadřuje mírný zákaz) není vhodné, není účelné, správné: nic si z toho nesmíš dělat; nesmím psa dráždit (Ner.); nesmíš zapomínat, že seš vdovec (Mrš.); ♦ kdo se bojí, nesmí do lesa (pořek.); → nás. k 1, 2 smívati (čast. záp. nesmívati)