společník, -a m. (6. mn. -cích) (společnice, -e ž.) 1. kdo koná něco s někým společně, něčeho se účastní ap.: byl mu s-em na cestách partnerem; s. jejích dětských let; s. v zármutku; být spolehlivým s-em v dobrém i zlém 2. kdo má účast v něj. podniku, zprav. obchodním n. výrobním: s. firmy partner; obch. (v kapit.) tichý, veřejný s. 3. poněk. zast. placený druh, průvodce, vychovatel: byl přijat za s-a; místo s-ice u zámožné dámy 4. člověk obratný ve společenské zábavě: roztomilý, výborný s.