svíčka, -y ž. (2. mn. -ček) 1. voskový, lojový ap. váleček opatřený uprostřed knotem a užívaný k svícení: svíce 1: vosková, stearínová s.; zapálit, rozžehnout svíčku; svítit si ve sklepě svíčkou; dát na hrob svíčku; hromničná s. (Něm.) hromnička; chlapec rovný jako s.; stát, jít rovně lako s.; (zemřel,) jako když sfoukne svíčku (Svět.), jako by svíčku zhasil (Něm.) rychle; ♦ svíčka mu dohořívá, dohořela (euf.) umírá, zemřel; zapálit někomu svíčku prokázat mu čest, předcházet si ho; zast. ob. pálit svíčku pánubohu i čertu předcházet si obě strany, být obojaký, vypočítavý; někdy třeba i čertu svíčku zažehnout (Něm.) ucházet se o přízeň u nemilého člověka; tak člověk někdy čertu svíčku zapálí (Neum.) zahřeší si; muž, jakého by se svíčkou nenašel (Šmil.) při nejpečlivějším hledání, pátrání; fyz. (mezinárodní) s. starší jednotka svítivosti 2. motor. součást zapalovacího ústrojí u zážehových a vznětových motorů: žhavicí s. 3. ob. expr. proužek hlenu stékající z nosu: ušpiněný kluk se svíčkou pod nosem 4. co připomíná svíčku (svislou polohou ap.): ob. a slang. udělat svíčku (na rukou) stojku; sport. slang. vysoko zahraný míč (zprav. v kopané n. v tenisu); let. slang. strmé až kolmé stoupání letadla; → zdrob. k 1, 3 svíčička, -y ž.: barevné s-y na vánočním stromku; dort k narozeninám s devíti s-mi (s počtem naznačujícím věk); příd. svíčičkový: s. stojánek