svědomí, -í s. 1. vědomí n. pocit mravní odpovědnosti za vlastní jednání: lidské s.; dělat něco, jednat podle svého nejlepšího (vědomí a) s. (podle možnosti) co nejlépe; s. mu v tom (činu) zabránilo; nejč. ve spoj. (mít) čisté s.; mít špatné, nečisté s. vědomí viny, chyby; výčitky s.; hlas s.; hryže ho s.; hnulo se v něm s.; přehlušit, překřičet s.; uspané s. (Olb.); ten člověk nemá s., (ob. kouska s.) postupuje bezohledně, bez zábran; slibuji na svou čest a s. (formule slibu); ♦ to si nemohu vzít na s. na zodpovědnost; to máš ty na s. tím jsi ty vinen; ten má kolik lidí na s. zavinil jejich neštěstí (smrt); nechci vám sahat do s., ale... nečiním se vaším soudcem, ale...; mluvit do s. napomínat, důrazně domlouvat; mohu s klidným s-m odjet klidně, bez starosti; to vám mohu s dobrým s-m doporučit odpovědně; ten má široké s. je mravně otrlý, nepřipouští si nic; dělala bych si z toho s. (Něm.) vyčítala bych si to; ty jsi mé živé s. připomínáš mi mé sliby, dluhy, závazky ap.; círk. zpytovat s. (v katol. církvi) přemýšlet o svých hříších (zvl. před zpovědí) †2. svědectví 3, potvrzení, dosvědčení něčeho: knihy s. (Erb.); s. čili svědectví (Wint.); tuto ti dávám na s. svůj prsten (Jir.); → expr. zdrob. k 1 svědomíčko, -a s. (6. mn. -ách) řidč.: polekal jste se o své s. (Vach.); dětské s. (Krásn.)