tuřín, -u m. (6. j. -u, řidč. -ě) (z něm.) 1. odrůda brukve řepky pěstovaná pro hlízovitě ztlustlý kořen; řepka tuřín (bot.), kolník I 2. jedlý kořen této rostliny: dušený t.; kluk zdravý jako t.; → zdrob. tuřínek, -nku m. (6. mn. -ncích); — tuřínový příd. k 1: t-é pole; t-é semeno