tupý příd. (2. st. tupější) 1. mající špatné ostří, špatně řezající, sekající, střílející, bodající (op. ostrý 1): t. nůž; t-á sekyra; t-é ostří břitvy; t-é nástroje; ♦ expr. t. jako poleno velice 2. mající zaoblený tvar, zaoblené hrany n. špičky, mající místo hran n. špiček plošky (op. ostrý 2, špičatý 1): t. nos; t-á brada; tupější konec vejce; rozbít hlavu t-m předmětem; geom. t. úhel větší než pravý a menší než přímý; sport. slang. t. sníh na kt. lyže špatně jedou 3. nemající obvyklou výraznost, intenzitu; neurčitý, bezvýrazný: t. pohled, výraz tváře; t-é oči (Ner.); – t. úder temný; t. rachot kol; krátký a t. zvuk (Olb.); t. hlas (Boj.) tlumený; t-é, zkalené světlo (Jir.) nejasné, slabé, mdlé; – t-á bolest hlavy; t. pocit únavy; t. hněv (Hora); jaz. t-é sykavky š, ž 4. (zprav. o smyslech n. duševních schopnostech) nemající potřebnou citlivost, bystrost, čilost ap.; ochablý, zesláblý, otupělý 2 (op. ostrý 10): t. čich, sluch; t-á paměť; t-é nohy (Rais) těžké 5. (~; k čemu) jsoucí bez vztahu, zájmu, citlivosti k něčemu; otupělý 2, lhostejný 1, netečný, apatický; těžce, pomalu chápající; omezený 2, hloupý 1, nechápavý, nevzdělaný: t. dav; t-é zvíře, stádo; pokolení t-é k slávě dědů (Vrchl.); – t., zaostalý tvor; má na učení t-ou hlavu; t. nechápavec (Z. Nej.); zool. velevrub t. 6. vyplývající z nedostatku vztahu, zájmu, citlivosti; svědčící o omezeném, pomalém chápání: t-á poslušnost (Fuč.); t-á rezignace; t-é zoufalství odevzdané, rezignované; t. klid (Malíř.); – t-é námitky; → přísl. k 2, 3, 6 tupě: t. zakončený nos; t. přitesaný kámen; – t. civět do prázdna; t. drnčet; t. ho bolí hlava; – t. chápat; zvíře zůstalo t. stát; – t. se usmívat; t. naslouchat; → podst. tupost v. t.