učeň, učně m. (1. mn. -ňové, -ni) 1. (též učnice, -e, řidč. učeňka, -y ž.) kdo se učí něj. řemeslu, je v učebním poměru; učedník: malířský, kominický u.; školení učňů *2. myšlenkový odchovanec, stoupenec, následovatel, žák: řada učňů nové vědy (Podl.); → expr. zdrob. *učníček, -čka m. (R. Svob.)