uzda, -y ž. část postroje skládající se z udidla, ohlávky a otěží a sloužící k ovládání koně, mezka ap.; řidč. (zvl. v urč. spoj.) otěže 1; zř. udidlo: nasadit koni uzdu; trhnout uzdou; – vzít, vést koně za uzdu; přitáhnout, popustit koni uzdu; – zř. kůň zahryzl do uzdy (Havl.); řidč. přen. zast. něco zabraňujícího, ovládajícího, krotícího: tleskali bez ostychu a uzdy (Kosm.) zábrany; podrobit se otcovské uzdě (Vrchl.) kázni; ♦ pustit, popouštět uzdu fantazii, hněvu ap.; expr. držet někoho na uzdě; držet jazyk na uzdě; pustit jazyk z uzdy, jazyku uzdu; → zdrob. uzdička, uzdečka v. t.