vědomí, -í s. 1. stav psychiky člověka, v kt. si uvědomuje svou existenci, stav pohotovosti k duševní činnosti: pozbýt, ztratit v.; nabýt v.; být při plném v. (op. v bezvědomí); operace při plném v.; okamžiky jasného v. v horečce, při duševní chorobě; je, zůstal bez v.; přivést k v.; psych. uvědomování i prožívání: individuální v.; jevy v. jsou poznávání, cítění a snažení 2. (čeho) stav člověka, kt. si něco uvědomuje, je si něčeho vědom, něco ví; vědění 1: v. času, nebezpečí, viny; usínat s blahým, sladkým v-m vykonané práce; hrdé v. vítězství; vzít, brát na v.; dát, dávat na v.; mít v dobrém v. v dobré paměti; soudit, říci něco s dob rým v-m poctivě, spravedlivě; odešel bez v. rodičů; zř. milý dává v., že líbá do statisíc (Hál.) 3. stav poznané, vědomé příslušnosti k urč. kolektivu, ke společenské skupině: v. příslušnosti k dělnické třídě; třídní, proletářske v. uvědomění; národní v.; slovanské v.; psych. kolektivní, skupinové v. 4. filos., psych. nejvyšší forma odrazu objektivní reality podmíněná fyziologickými procesy a společenskou existencí člověka, psychika (člověka); společenské v. výsledky lidské duchovní činnosti ve formě vědy, umění, filosofie, náboženství ap. †5. svědomí: přese všecko přešla jsem s poctivým v-m (Něm.); čisté v. (J. z Hv.)