vězniti ned. (3. mn. -í) (koho, 4. p.) 1. (též †věziti Wint., Pal.) po zbavení osobní svobody držet v izolaci od společnosti (ve vězení, ve věznici); žalářovat: v. zločince; byl za své pokrokové smýšlení vězněn; pětileté věznění v koncentračním táboře 2. expr. (koho, 4. p.) brát někomu možnost volného pohybu, (koho, co) ponechávat stranou, o samotě: věznil schovanku svou jako v klášteře (Čech); – (Robinson) vězněný věčnými zámky oceánu (Maj.) oddělený od světa; (dopisy,) které věznil její stoleček (O. Schein.) uzavíral ○ předp. u-; → nás. věznívati (o) bez předp.