vříti ned. (3. j. vře, 3. mn. vřou, vrou, rozk. vři, min. vřel, podst. vření, přech. přít. vra) 1. vařit se 1; být ve varu: voda vře; tavba už vře; – samovar vře; přen. žluč jí vřela zlostí; zlost v něm vřela; zlostí v ní všecko vřelo 2. kniž. (~; čím) (zprav. o lidech) být naplněn silným neklidem, duševním vzrušením, zvl. nespokojeností; (o citech ap.) mocně, bouřlivě se projevovat; kypět 2, bouřit 5: (Němcová) ráda kypěla, vřela (Šal.) hořela pro něco; mlčel a vřel zlostí (Ant. Šrám.); – doba vře neklidem; po celých Čechách počalo to v. (Baar) nastalo pobouření, chystaly se nepokoje; mezi dělníky to vřelo ozývala se nespokojenost; politické vření; velká umělecká duše v něm vřela (Vrchl.) 3. expr. (~; čím) být naplněn silným ruchem, hlukem: celý stadión vřel (Jandera); nádvoří vřelo hlukem dělníků (Řez.) *4. kniž. (o tekutině) vyvěrat: praménky, které ze země vrou (Něm.); z pravé lopatky proud krve vřel (Vrchl.) ○ předp. do-, na-, po-, pře-, vy-