zbraň, -ně ž. 1. prostředek užívaný v boji: vojáci chodili beze zbraně; cep sloužil sedlákům za z.; bojovat moderními z-ěmi; umět zacházet se zbraní; na stěnách visely různé zbraně; lovecká, sportovní z.; vyrazit někomu z. z ruky, přen. vyvrátit jeho důvody, důkazy; složit z. přestat bojovat, přen. vzdát se, kapitulovat; ust. spoj. povolat do zbraně do boje, do války; ♦ zdvihnout z. (proti někomu) začít bojovat, vypovědět válku; řinčet z-ěmi vyhrožovat válkou; zbraně ztichly přestalo se bojovat; klid zbraní příměří, mír; tech., voj. z. úderná, bodná, sečná, střelná; samočinná z.; samonabíjecí z.; zbraně biologické, chemické, jaderné; zbraně hromadného ničení; k noze z.!, na rameno z.!, k poctě z.! (povely); z. (poněk. zast. mn. zbraně) (dř.) druh vojska, kt. se přímo účastní boje (např. pěchota, letectvo ap.) †2. zbroj 1, výzbroj: vojsko v plné zbrani (Zey.); lehká z. kryla jim (žoldnéřům) prsa (Mikovec) 3. prostředek v jiném střetnutí než vojenském: marxismus je ideologickou zbraní komunismu; z. ženy jsou slzy 4. nář. kobyla 4, koza 4: ve mlýnech zesilují kládami zbraně před stavidly (Mor.) 5. mysl. mn. zbraně špičáky divočáků