čelo, -a s. (6. j. -e, 6. mn. -ech) 1. přední horní část hlavy: vysoké č.; vraštit č.; utřít pot s čela; sedět čelem proti oknu; obrátit se čelem vzad o 180°; čelem vzad! (povel); přen. bílé č. hor; obracet se k věcem čelem přímo, neuhýbavě; čelem k masám se stálým zřetelem k nim; postavit se, jít čelem proti něčemu bez bázně; zvedat č. nabývat odvahy, zvedat hlavu; mít drzé č. být drzý; drzé č. lepší než poplužní dvůr (přísloví) drzost přináší více užitku než velké bohatství; mít přímé č. být přímý; rozbíjet si č. o něco marně o něco usilovat, marně proti něčemu bojovat; čelem zeď neprorazíš (pořek.) s malými silami nepřekonáš velké překážky, tvrdého odpůrce; vypálit někomu na čele znamení (zločince) označit jej (jako zločince); má to napsáno na čele prozrazuje to svým vzezřením 2. přední část; předek; přední místo: č. průvodu, armády; v čele stolu, v čele kapitoly v záhlaví; – dostat se do čela závodu na vedoucí místo; v čele státu je president stát vede; postavit se do čela mírového boje; přen. kráčet v čele lidstva být v popředí; horn. čelba 3. příčná kratší stěna předmětů, které mají obdélníkový půdorys: č. postele, vozu; č. chrámové lodi 4. průčelí: č. zámku 5. tech. plocha umístěná vpředu nebo napříč k délce něčeho: č. kladiva, sekery, kovadliny; č. klínu; č. nože; č. žlabu, kotle; expr. zdrob. k 1 čelíčko, čílko, -a s. (6. mn. -ách)