šeptati ned. (j. 1. -ám, 3. -á, zast. -ce Čel., Čech) 1. (~; co) zcela tiše, nezvučně mluvit, šeptem pronášet, říkat (op. křičet 2): je ochraptělý, sotva šeptá; v sále se ozvalo šeptání; šeptají si mezi sebou, radí se; – š. něčí jméno, modlitbu; š. někomu něco do ucha; přen. kniž. o lásce šeptal tichý mech (Mácha); vlny šeptaly kolem kormidla (Zey.) tiše pleskaly, narážely 2. expr. (co o kom, čem) po straně, potají říkat, potají sdělovat, šířit (něj., zprav. nezaručenou, poplašnou zprávu); šuškat: celá ves si (to) o něm šeptá; začalo se š., že...; lidé si o tom šeptají 3. řidč. (co komu) tajně domlouvat, radit, vnukat; našeptávat: šeptání rozumu (Jir.), ďábla (Ner.); šeptal jí dobrý její duch, aby odešla (Šmil.) ○ předp. do-, na-, od-, po-, roz-, roz- se, u-, v-, vy-, za-; nás. šeptávati ○ předp. v. šeptati kromě od-, roz-, roz- se; dok. šeptnouti