štít, -u m. (6. j. -ě, -u) 1. část staré výzbroje, nošená na levé ruce a sloužící ke krytí těla proti ráně: kruhový, oválný, pravoúhlý š.; dřevěný, kožený, tepaný š.; stavěcí š.; ust. spoj. vrátit se se štítem nebo na štítě jako vítěz n. padlý hrdina; přen. kniž. ochrana, záštita: králi, který jsi š. křesťanstva (Vanč.); práce byla mu štítem (Jir.); š. víry; voj. š. kulometu, děla pancéřová zástěna k ochraně jejich obsluhy; tech. svářečský š.; horn. posuvná výztuž chránící horníka před sesuvem horniny 2. dějep. část erbu s heraldickým obrazcem: zlatá hvězda na modrém štítě; mít čistý š. zůstat čestný, ničím se neprovinit; sport. Primátorský š. cena primátorského závodu osmiveslic 3. co tvarem n. pevností štít (ve význ. 1) připomíná: oblý š. želvy (Čech); tech. ložiskový š. elektromotoru; zool. svrchní chitinová pokrývka předohrudí (u hmyzu); mysl. kovově lesklá část krku a prsou tetřevů; tvrdá vrstva slepených štětin na hrudníku černé zvěře; geol., zeměp. stabilní nezvrásněná oblast zemské kůry nepokrytá mladšími uloženinami 4. vývěsní tabule, firma; deska vůbec: na domech leskly se pozlacené štíty (Baar); vývěsní š.; med. skiaskopický, prosvěcovací š.; snímkování ze štítu 5. čelní zeď uzavírající prostor krytý střechou: vysoké, špičaté štíty domů; dřevěný š. chalupy lomenice; štíty a okenice mají (statky) malované (Něm.) 6. řidč. štítek 3: zimní čepice se štítem (Jir.), bez štítu (Bran.) 7. strmý vrchol hory; strmá vysoká hora: štíty hor; alpské štíty; š. skály; v zeměp. názvech: Lomnický, Gerlachovský š.; zdrob. štítek v. t.