co zájm., přísl., sp. a citosl. I. zájm. (2. čeho, 3. čemu, 4. co, po předl. na, o, ve, za čast. -č: nač, oč, več, zač, *proč, 6. o čem, 7. čím) 1. táz. (v otázkách přímých i nepřímých) ptáme se jím na něco nového, neznámého; dožadujeme se bližšího n. konkrétnějšího vysvětlení: co je to?; co to znamená?; co (mám) s tím (dělat)?; o čem jsme to mluvili?; k čemu (nač) je to (dobré)?; s čím si to hraješ?; nevím, co vlastně chceš; ptal se, co (je) nového; a co (dělat) teď?; co na to (říkala, řekla) tvoje matka?; co na tom?; a co ty?; nač myslíš?; ♦ co naplat nic se nedá dělat; v. též copak I 2. táz. ve spoj. s předl. za (se 4. p.): co za..., co je to za... dožadujeme se jím zevrubnější zprávy o vlastnostech někoho, něčeho; jaký: co je to za člověka?; co je to za látku?; co má teď za práci?; co to má za ženu?; nevím, co je to za lidi (nespr. co sou to za lidi); v. též copak I 3. vzt. vztahuje se k zájm. středního rodu (někdy nevyjádřenému), popř. i k jinému výrazu obdobné platnosti: udělám (to), co uznám za vhodné; co řeknu, to platí; udělám všecko, co chceš; co není, může být; mysli na to, nač máš; první, co si na starost babička vzala, bylo pečení chleba (Něm.); co Čech, to muzikant každý Čech je muzikant; co věta, to chyba v každé větě je chyba; (při 2. st. příd. a přísl.) čím – tím: čím je starší, tím je svéhlavější; čím dál tím víc; čím déle tím lépe; (v příslovích) co sám nechceš, jinému nečiň; čemu se v mládí naučíš, v stáří jako když najdeš; s čím kdo zachází, tím také schází; co na srdci, to na jazyku; co se vleče, neuteče; co jsme si, to jsme si (odpusťme si); není všecko zlato, co se třpytí 4. vzt. (neskl. a neshodné) ob. a zast. vztahuje se ke kterémukoli výrazu věty řídící; který: kluk nezbedná, co to okno rozbil; poslal dopis, co včera napsal; a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela (Erb.); ukaž mi tu látku, co jsme o ní mluvili; ztratila ty náušnice, co měla od nás; přijel kamarád, co jsem s ním býval na vojně 5. neurč. má význam neurčitosti, různosti; (vůbec) něco (op. nic): našli jste co?; je tam co?; stát za co; být k čemu; kdo chce co věděti a znáti, musí se na to pilně ptáti (přísloví); (s inf., někdy nevyjádřeným, po slovesech míti a býti) někdy s eventuálním významem dostatku, dostatečného množství; něco, po záporu nic: máš co dělat? něco na práci n. dost práce; nemám co číst; jedl bych, ale nemám co; tomu se není co divit; (s opakovaným slovesem) cokoli: staň se co staň; děj se co děj; stůj co stůj; ať dělá co dělá, nemůže se hnout z místa II. zájm. přísl. 1. táz. ptáme se jím po příčině, důvodu n. smyslu nějakého jednání; proč, pročpak: co bys tam chodil?; co váháš?; co se pořád směješ?; co jsi nepřišel?; co se budeme darmo trápit?; co bych se bál; v. též copak II 2. vzt. vztahuje se k různým příslovečným výrazům (někdy nevyjádřeným); kolik; pokud: má tolik schůzí, co je dní do týdne; vzal, co jen unesl; přijdu (hned), jen co se trochu uvolním; tehdy, co jsme se seznámili; co živ budu, neustoupím z boje; co já vím, nic takového se nestalo; co možná brzy; tam, co chodíme; co se týče; (s 3. st.) pokud možno: co největší; co nejlepší; co nejdříve; co nejdéle; kniž. co do (s 2. p.) pokud se týče: co do velikosti se mu nevyrovná; co do krásy ji nikdo nepředstihne 3. neurč. (často expr. ve zvoláních) s významem mnohosti, velkého množství; jak mnoho, kolik: co obětí jsme museli přinést!; co peněz promarnil!; co jsme se nadřeli!; nikdo si nedovede představit, co to stálo námahy; ♦ dostat, dát někomu co proto důkladně někomu vyčinit, někoho potrestat; je to, co by kamenem dohodil blízko; jít co noha nohu mine pomalu; přijdu co nevidět brzo III. sp. 1. podřadicí připojuje vedlejší věty, zvl. časové; od té doby, v které; po celou dobu, po kterou: deset let minulo, co byly naše země osvobozeny sovětskou armádou; co ho znám, je stále stejný, vůbec nestárne; co svět světem stojí, nic takového se nestalo; a co váhá a co stojí, mizí bázeň (Erb.) zatím co 2. též coby kniž. a zast. připojuje srovnávaný větný člen; jako: vrátil se z války co (coby) vítěz; stát co (coby) jeden muž; co paní mě budou ctíti (Erb.); běžné jen ve spoj. typu den co den, večer co večer každý den, každý večer: řidč. je co den mrzutější (Rais); co chvíli se obrátil; co týden; co měsíc; v. též coček IV. citosl. vyjadřuje 1. (ve formě otázky) výzvu k souhlasu, není-liž pravda; že, což: (to je) pěkná práce, co?; má to někdo štěstí, co?; nestálo to za nic, co? 2. údiv, překvapení, rozmrzení; cože, copak: co, on už je tady?; co, ty tam nepůjdeš?; co, oni to dnes nehrají? 3. vyhrůžku; cože: co, ty nebudeš poslouchat?; co, vy nedáte pokoj?; co, on bude pořád lenošit? 4. (ve spoj. ale co) lhostejný postoj; což: ale co, necháme toho; ale co, ať si zas pálí prsty někdo jiný; ale co, my to nevytrhneme; ale co, jdi domů