důl, dolu m. (6. j. -e, řidč. -u) 1. (zprav. mn. doly) prostor na povrchu zemském n. (častěji) pod povrchem, kde se těží nerosty; jáma, šachta: uhelný d.; D. obránců míru; ředitelství Dolu Hlubina; doly na železo, na stříbro; zlaté doly u Jílového; povrchový, hlubinný d.; sjíždět do dolu šachty; ten obchod je zlatý d. mnoho vynáší 2. (v místních jm. a v někt. ust. spoj.) dolina, údolí, úval: Modrý d.; Volský d. údolí v Krkonoších, Černý D. osada v Krkonoších; být přes hory a doly daleko; slibovat hory doly vše možné 3. zast. a nář. jáma, jamka, důlek: d. na hnůj (Herb.); d. tam vystojíte (Jir.) 4. řidč. místo položené zcela dole; nejnižší bod (op. vrch, vrchol): vrch a d. mořských vln; přízvukové vrcholy a doly; vyrovnání vrchů a dolů v křivce obchodu minima; zdrob. k 3 důlek, důleček v. t.