div I, -u m. (6. j. -u) 1. neobyčejný, podivuhodný zjev, úkaz; zázrak: čarodějnice dělá divy; akrobat předváděl na hrazdě pravé divy; chtěl vidět ten d. světa podivuhodnou věc, bytost; ♦ ob. expr. dělat divy dělat něco v neobvyklé, udivující míře: ten člověk dělá (zrovna) divy je velmi schopný, má velmi dobrý výkon, je schopen znamenitých výkonů; v této půdě, za tohoto počasí dělá cukrovka, obilí (zrovna) divy neobyčejně dobře, rychle roste, daří se; když se napije, dělá (své) divy řádí, vyvádí; – to je osmý d. světa něco velmi vzácného; není divu, že onemocněl neudivuje, je přirozené; to je d., že jsi vůbec přišel (ob.) překvapující; jaký d., že se nezabil je těžko pochopitelné, vysvětlitelné n. (naopak) nelze se divit; expr. d. divoucí; bylo na d. (zast.) kupodivu *2. údiv, divení: d. dětí neznal meze (Zey.)