huba, -y ž. 1. tlama: h. koně, psa; masité huby skotu (Olb.); vzít koně u huby (za uzdu); vést koně u huby 2. zhrub. ústa jako část obličeje; obličej vůbec: opřít hubu o dlaň (K. Čap.); se závojem na hubě (K. Čap.); dostat přes hubu, po hubě políček, přen. být rázně odbyt; dát přes hubu, po hubě: dívat se, stát s otevřenou hubou udiveně; mít hubu dokořán být ohromen, udiven; ob. mazat někomu med kolem (okolo) huby lichotit; držet, brát někoho u huby být na něho přísný; brát (vzít) někoho u huby (o)šidit; nehněvej se na zrcadlo, máš-li křivou hubu (přísloví) nekárej jiné pro své chyby; mít něco u huby velmi blízko, na dosah; přinést někomu něco až k hubě 3. zhrub. ústa jako orgán přijímající potravu: neměli jsme od rána v hubě nejedli jsme; čeká, že mu budou pečení holubi lítat do huby že se bude mít dobře bez vlastního přičinění; nemít co (dát) do huby nemít co jíst, žít v nouzi; být živ, mít jen z ruky do huby vydělávat málo, jen to nejnutnější na živobytí; od huby si utrhovat šetřit na jídle, odpírat si; mít mlsnou hubu být mlsný, vybíravý; to je mlsná h. člověk v jídle vybíravý; h. mu jde vandrem, mele naprázdno má hlad, má na něco velkou chuť; h. se mu na to směje má na to chuť; sušit hubu hladovět, být bez jídla; odejít se suchou hubou, utřít (suchou) hubu nic z toho nemít, nic nedostat 4. expr., často zhrub., jen ve frazeologizovaných spoj. ústa jako mluvící, mluvní orgán: neumět hubu otevřít promluvit; vždyť má (s sebou) hubu umí mluvit, může se ozvat; s hubou dojdeš všude všude se doptáš; pomůže, ale (jen) hubou o pomoci jen mluví; být od huby umět vždy pohotově, rázně promluvit, odseknout; mít (dobrou) hubu, mít hubu dobře proříznutou být výřečný, výmluvný, (umět) odmlouvat, hubovat; mít nevymáchanou hubu mluvit nevybíravě; má hubu jako meč, jako břitvu mluví rázně, ostře; h. jí jede (jako trakař, jako by ji namazal ap.) mluví rychle a mnoho; mlít hubou mluvit bez přestání; mlátit hubou mluvit mnoho a planě; že tě h. nebolí! proč zbytečně mluvíš n. že se nestydíš tak mluvit; dát hubě pokoj mlčet; líná h. holé neštěstí (pořek.) kdo se neumí n. nechce o něco přihlásit, na něco se zeptat ap., škodí sám sobě; ujela mu h. řekl něco neprozřetelného, něco, co neměl říkat; hodit hubou (Něm.) odseknout; nevidí si do huby mluví nesmyslně, nepatřičně, neopatrně, neslušně ap.; říci něco na plnou hubu přímo, otevřeně, nezastřeně; mít něčeho plnou hubu pořád, okázale o něčem mluvit, stále něco opakovat; mluvit, říci něco, odpovědět jen na půl huby nedbale, nesrozumitelně, kuse, neochotně; zavřít, zacpat někomu hubu zabránit mu mluvit, umlčet ho (zprav. přen. podplacením ap.); dát si pozor na hubu (zvláště před někým) (též na jazyk) být opatrný na svá slova; pustit si hubu na špacír mluvit, zvl. nezodpovědně; dát si hubu (též jazyk) na zámek, na řetěz, na petlici, držet hubu mlčet, ovládat se v řeči; – mít (na někoho) hubu drze a sebevědomě s ním mluvit; nadávat mu, hubovat; dostat huby být vyplísněn; to máš za svoji hubu hubatost, prostořekost; dostat pro hubu na hubu za prostořekost trest (políček); – dělat si z huby holinku (Něm.) lhát, mluvit sprostě; lže, až se mu od huby práší nehorázně, nestydatě; dostat se do lidských hub být pomlouván; (nedat na) lidské huby pomluvy 5. ob. expr. člověk, který mnoho a zprav. planě mluví, je prostořeký, odmlouvá ap.: to je h.!; velká h. mluvka; h. plechová; drzá, nevymáchaná h.; utrhačná h.; zlé huby pomlouvační lidé; zdrob. hubička v. t., huběnka v. t., hubinka v. t.