jáma, -y ž. (mn. 2. jam, 3. jámám atd.) 1. větší vyhloubenina, prohlubeň (nejč. v zemi): hluboká, mělká j.; vyhloubit, vykopat jámu; odpadová j.; vlčí j. zamaskovaná prohlubeň se sráznými stěnami (past na vlky); zast. (Markomani) bydlívali v zimě v jamách a jeskyních (Pal.) slujích, roklích; zhrub. hrob; ♦ kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá (přísloví) kdo jinému strojí úklady, stává se, bývá sám jejich obětí; kdo v té jámě sedá, jiného tam hledá (pořek.) o jiném soudíme podle sebe; j. lvová (bibl.), přen. místo, kde jsme nebezpečně ohroženi; (u)padnout, vlézt do jámy lvové dostat se, vejít do přímého nebezpečí, do nepřátelského prostředí, mezi odpůrce; ve jm. místních: Sněžné jámy (v Krkonoších); V jámě ulice v Praze; nář. sklep, zprav. na brambory (Jir., Něm.); archeol. kulturní j. naleziště pozůstatků lidské činnosti; tech. stavební j. prostor vyhloubený v zemi, např. pro základy a sklepy stavby, tech. montovací j. pro opravu vozidel zespodu; hut. licí j. prostor sloužící k odlévání oceli; anat. vydutá styčná plocha kosti v kloubu, do níž zapadá hlavice druhé kosti při kloubním spojení, jamka; prohlubeň mezi kostmi n. na povrchu těla: kloubní, podpažní, lební, spánková j.; kyčelní j. část dutiny břišní při lopatě kyčelní 2. uhelná šachta, důl: horníci z jámy Hlubina; j. plní plán těžby; horn. svislé důlní dílo ústící na povrch; → zdrob. jamka, jamčička, jamečka v. t.