kůň, koně m. (4. j. koně, zast. sednout na kůň, mn. 1. koně, 2. koňů, koní, 3. koňům, koním, 7. koni, koňmi) 1. velký jednokopytník původem ze stepi, člověkem ochočený a užívaný k tahu a k jízdě: jezdecký, tažný, dostihový k.; vraní koně běželi; sedět po koních, proti koním ve směru jízdy, proti směru jízdy; ♦ ob. expr. dřít (se) jako k. těžce n. mnoho pracovat; vydržet jako k. hodně námahy; být na koni cítit se silný, mít vrch, výhodu, být ve svém živlu; být pánem situace; přiběhnout jako na koni rychle, hned; nemoc na koni přijíždí, ale pěšky odchází (přísloví); svatý Martin přijel na bílém koni na jeho svátek (11. listopadu) napadlo sněhu; darovanému koni na zuby nehleď (přísloví) dary nemohou být přísně posuzovány; pást koně (o nemluvňatech) ležet na bříšku se zdviženou hlavičkou; zool. rod Equus: k. Przewalského; k. domácí 2. věc nějak koně připomínající: houpací k. hračka; těl. tělocvičné nářadí užívané k přeskokům n. k metání: k. s madly, bez madel; k. našíř, nadél; šach. šachová figura v podobě koňské hlavy, jezdec; fyz., tech. jednotka výkonu rovná 75 kilogrammetrům za vteřinu (dř. zv. koňská síla) (zn. k) 3. (mn. 1., 5. koni, koňové) nadávka, zprav. člověku omezenému; → zdrob. koník v. t., koníček v. t.