kmen, -e, -u m. (j. 3., 6. -i, -u) 1. dřevnatý, nerozvětvený stonek stromů; peň: mohutný k. starého buku; třešeň s hladkým kmenem; poražené, osekané kmeny; plavení kmenů 2. (v prvobytně pospolném řádu) společenství lidi spojených rodovými vztahy, společným jazykem a společným územím: společný jazyk kmene 3. společenská jednotka spojená něj. jednotícím znakem; rod; část národa; národ; skupina národů: vládce z kmene Přemyslova; k. Vršoviců; černošské kmeny; germánské kmeny; veliký k. slovanský 4. bot., zool. nejvyšší systematická skupina rostlinné n. živočišné říše: bot. k. mechorostů; k. kapraďorostů; zool. k. strunatců; k. měkkýšů; k. členovců 5. jaz. část slova, k níž se připínají ohýbací přípony: infinitivní, prézentní k. 6. řidč. kniž. podstatná část něčeho; základ, jádro: pevný k. odběratelů (Vrba) kádr; zeměd. chovný k. drůbeže kohout a několik slepic téže rasy; ušlechtilý k. druh; anat. význačnější podélně uspořádaný útvar: bederní k. mízní; mozkový k.; nervový k.; žilní k.; tělní k.; biol. bakteriální k.; sklář. sklářský k. směs surovin k výrobě skla v předepsaném váhovém poměru; zdrob. k 1 kmínek, -nku (6. mn. -ncích), kmíneček, -čku (6. mn. -čcích, -čkách) m.: březové kmínky