koník, -a m. (4. j. -a, mn. 1. -ci, -kové, -ky, 6. -cích) 1. zdrob. ke kůň: expr. kůň vůbec: vraný k.; pár bílých k-ů; houpací k.; ♦ posadit dítě na k-a (čast. koníčka) za krk 2. řidč. záliba, libůstka, koníček 2: mít svého k-a 3. dřevěná figura na kolotoči v podobě koně; mn. koníky řidč. kolotoč: dřevění k-ci i dřevěné k-y 4. (2. j. též -u) tech. posuvná část obráběcího stroje (soustruhu, brusky) s upínacím hrotem 5. (2. j. též -u) řidč. koníček 4 6. ob. kobylka 2 n. saranče; koníček 7. (2. j. též -u) zbož. kožišina hříbat; koníček; → zdrob. koníček v. t.; — příd. koníkový: k. kožich