oltář, -e m. (z germ. driv. lat.) 1. círk. bohoslužebný stůl, v někt. církvích bohatě ozdobený, n. vůbec místo zřetelně označené pro bohoslužbu, obětování bohu n. bohům: kamenný, deskový, křídlový o.; hlavní, boční o.; gotický, barokní o.; sloužit mši u hlavního o-e; stavět, kácet o-e modlám, bohům; přen. položit život na o. vlasti; stavět o. své samolibosti kochat se v ní; stavět dobrodincům ve svém srdci o-e vděčnosti být jim vděčný; poněk. zast. vést, dovést nevěstu k o-i brát si, vzít si za ženu; jít spolu (s někým) k o-i vzít se, provdat se za někoho, oženit se s někým; přísahal už dvakrát u o-e je dvakrát ženat; nebýt manžely před o-em nebýt formálně oddáni; círk. přistupovat k o-i (Páně) přijímat svátost oltářní 2. hvězd. O. jedno ze souhvězdí jižní oblohy; zdrob. oltářík, -u (6. j. -u, 6. mn. -cích) (*oltářek, -řku, Ner.); expr. oltáříček, -čku (6. mn. -čcích, -čkách) m.