orientace, -e ž. (z fr.) 1. určování, určení, znalost polohy: mít smysl pro o-i; pozorování hvězd umožňuje o-i na zemi; námořní o. pomocí majákových stanic; ztratit o-i; mýlit se v o-i; voj. topografická o. určení stanoviště podle mapy a kompasu; taktická o. určení nepřátelské a vlastní situace v terénu 2. umísťování, umístění, poloha předmětu vzhledem k světovým stranám: o. mapy podle světových stran; v hrobech shledáváme o-i na sever (Niederle); bot. o. rostlinných orgánů způsob jejich postavení vzhledem k hlavnímu stonku 3. zprav. publ. (nač, k čemu) zaměření (politické, kulturní ap.): kulturní a politická o.; hospodářská o. na těžký průmysl; o. k umění nového řádu 4. obeznámení v něčem; informace; orientovanost: pomůcka poslouží rychlé o-i; – projevil malou politickou o-i 5. chem. uspořádání řetězových molekul (v urč. směru): lineární o.; plošná o.; orientační příd.: o. smysl; o. směrové tabulky; o. pomůcky; o. motoristická soutěž; o. číslo domu určující pořadí domu v ulici, nové, o. body dobře viditelné, nepohyblivé body, kt. se používá při orientaci v terénu n. k bližšímu určení cílů: odb. o. busola; biol. fobické lokomoční o. pohyby; škol. o. zkouška jež má povšechně ukázat vědomosti žáků; přísl. orientačně: zasáhnout o. do života (básníkova) (Šal.) dát mu směr; o. zkoušet