přece, kniž. přec, ob. přeci (†přeceť Třeb.) (dř. ps. též předc-) (nář. přecej Nov., přecejc Jir., Herrm.) přísl. a citosl. I. přísl. 1. (zprav. ve spoj. s a, ale, ale jen, však) vyjadřuje zesílené odporování ději dř. řečenému; zdůrazňuje obsah věty řídící vzhledem k vedl. větě přípustkové; přesto, nicméně: o mnoho se zlepšil, a p. to nestačilo; ztratil tolik, ale p. (jen) vytrval; vyhrožujte si mně: p. zrádcem nebudu (Havl.); – ačkoli jsme na nedostatky upozorňovali, přece nebyly odstraněny 2. (zprav. ve spoj. s jen, jenom) zdůrazňuje platnost tvrzení, o kt. by se mohlo pochybovat n. kt. odporuje očekávání: je p. jen hodný; p. jen to je pravda; to snad p. ne; mužský je přec jen divný tvor (Ner.); p. jednou se jí to podařilo 3. vytýká tvrzení, kt. se přehlíží n. kt. je samozřejmé; vždyť: není to p. poprvé; vidíte p., že odpočívá; jsou přeci tři děti na chalupě (Rais); na tom p. nezáleží; šedesát let není p. mnoho; tak se to p. nedá dělat; to jsem p. já; jsme p. všichni lidé II. citosl. doprovází výzvu, rozkaz, otázku; no tak: pověz p.; neplač p.; jdi už p.