pak přísl. 1. vyjadřuje časovou posloupnost, následnost něj. děje po jiném ději; později, potom, nato, poté: zamyslil se a p. začal vyprávět; chvíli váhali, p. se dali do práce; prudce hned, p. loudavě ubíral se k doubravě (Čel.) 2. vyjadřuje prostorovou posloupnost, následnost místa; dále, potom: vedle domu je mlékárna, p. obchod s ovocem 3. (v řídící větě souvětí podmínkového) vyjadřuje výsledek, důsledek něčeho, v tom případě: tedy, potom, tak: je-li to nutné, p. ti to řeknu; trváš-li na svém, p. s tebou půjdu; jen p. by se bránil, kdyby byl nespravedlivě napaden tehdy 4. v platnosti částice vyjadřuje rozpor něj. tvrzení s jiným; potom: kupuje zbytečnosti a p. prý pořád, kam ty peníze dává; nic není na svém místě, to je p. pořádek; vidíš to? P. říkáš, že to není pravda 5. v platnosti částice (ve větách tázacích n. zvolacích) citově zabarvuje, zdůrazňuje předcházející slovo, zprav. částici -li u slovesného tvaru (zast. též sloveso v rozk. způs. přímo): půjde-li p. i maminka?; brzo-li p. přijdou?; je-li p. to pravda?; budeš-li p. zticha!; zast. dělejte p. už (Něm.); v. též -pak 6. v platnosti spojky vyjadřuje slučování; a, i, dále, též, vedle toho, potom: jedu já, p. Karel a Jan; beru si tepláky, p. svetr a větrovku 7. ve spojkovém výraze a pak připojuje závěrečné a zprav. též nejzávažnější vysvětlení; kromě toho, nadto, a potom: nepojedu nikam, nemám čas a p. — nemám ani peníze; není k ničemu, je nezkušený, a p. — je líný 8. poněk. zast. v platnosti spojky má význam odporovací; ale, avšak, však: způsob p., jak bylo jednání vedeno, byl chybný; tam (do Čech) že se nyní s rodinou odstěhuje, manžel p. vždy jen přes léto že tam bude (Něm.)