plebej, -e (1. mn. -ové), plebejec, -jce m. (plebejka, -y ž.) (z lat.) 1. zprav. plebej (ve starověkém Římě) příslušník plebsu (ve význ. 1): římští patriciové a p-jové; davy p-jců 2. zprav. plebejec (ve feud. a buržoazní společnosti) příslušník lid. vrstev, plebsu (ve význ. 2): chalupníci, vesničtí p-jci; p-jové z dělnické periférie; peníze mají, ale jinak jsou to p-jci lidé nekultivovaní; — plebejský příd.: p-á složka římského obyvatelstva; p. původ; – chudé kruhy p-é (Ner.); – p-é chování, způsoby nekultivované; → přísl. plebejsky: chovat se p.; → podst. plebejskost, -i ž.: plebejství, -í s.: římské p.; – čpět na hony p-m nekultivovaností