právo, -a s. (6. j. -u) 1. oprávnění, nárok odůvodněný zvyklostmi, morálkou ap.: lidské p.; přirozené p.; p. na život, na existenci, na štěstí; p. národů na sebeurčení; p. kritiky; p. se mýlit; na to (n. k tomu) mám (plné) p.; plným (n. vším) právem (zast. s právem) odůvodněně, zaslouženě; po právu to třeba uznat; po právu byl potrestán oprávněně; Rudé p. ústřední orgán KSČ; Právo lidu bývalý sociálně demokratický deník 2. oprávnění, nárok, vztahy opřené o zákonitá ustanovení, předpisy: odříci se práv na (zast. k Pal.) dědictví; politická práva; volební p.; p. volit; hlasovací p.; všeobecné hlasovací p.: p. na práci; p. na stávku; čestná práva občanská; p. myslivosti; ust. spoj. uznat právem; veř. spr. (dř.) domovské p. 3. souhrn (právních) norem týkajících se něj. společenského celku, státu, oboru, pracoviště, místa ap.: římské p.; české p.; socialistické, buržoazní, feudální, otrokářské p.;. p. občanské, rodinné, pracovní; procesní, hmotné, trestní p.; mezinárodní p.; církevní p.; dědické p.; psané, obyčejové p.; p. kodifikované; hist. práv. obecné, německé, magdeburské, norimberské p. 4. mn. práva právnické studium, právnické nauky: (vy)studoval práva; studium práv; šel na práva; doktor práv (zkr. JUDr.) (dř. udělovaný) akademický titul 5. úřední postup, jímž se uplatňují právní nároky; právní, soudní řízení: nastoupit cestu práva; práv. stanné p.; hist. být kárán právem vojenským; výslech právem útrpným s mučením †6. též mn. práva instituce, úřad, sloužící k uplatňování a hájení právní normy, soud n. správní úřad: vicepresident u zemských práv Království českého (ČČM); městské p. (Jir.) 7. hist. dřevěná (ozdobená) hůl n. spletené řemínky jako odznak moci rychtářské n. předsednictví cechů; ferule (zast.): městský rychtář s právem v ruce *8. (trpné) p. šibenice (Heyd.) 9. mysl. myslivecké p. droby ze spárkaté zvěře, patřící podle starých mysliveckých zvyků lovci, kt. zvěř složil; — v. též právem, neprávem