resonance, rezonance, -e ž. (z lat. zákl.) 1. sdělování zvuku předmětům schopným souznění; ozvuk 1, rezonování: r. houslí; zvuky zesilované r-í; r. tónu v dutině ústní; naslouchal lehké r-i dřeva (při hře na housle) (Hora); fyz. jev, při kt. jsou vyvolávány mechanické, elektrické n. akustické kmity působením periodicky se opakujících kmitů o stejném kmitočtu: r. elektrická; r. akustická 2. kniž. ohlas 2, odezva 1, ozvěna 2: kritická r. básnické sbírky; vyvolat v srdci milostnou r-i (Hořejš); — resonanční, rezonanční příd. k 1; ozvučný: r. skříň; hud. r. deska; les. r. dříví; → přísl. resonančně, rezonančně