samovolný příd. 1. konaný, nastalý, dějící se sám od sebe; mimovolný, spontánní, bezděčný 1, nechtěný (op. úmyslný, schválný): s. pohyb; s-é, reflektorické vylučování trávicích šťáv; s-é vznícení (uhlí); s-é zhojení rány; s. vývoj umění; med. s. porod, potrat přirozený; bot. s-é pohyby rostlin (např. spánkové); fyz. s-á magnetizace, difúze plynů; s. výboj 2. takový, kt. se děje z vlastní vůle; dobrovolný, svobodný: s-é mučednictví; s-é pokání; s. odchod ze zaměstnání; s-é sebezranění (Mach.) *3. takový, kt. jedná z vlastní vůle, samostatný 3: (člověk) nezávislý, s., samostatný (Hál.) 4. řidč. řídící se, rozhodující se jen podle své vůle; svévolný: s-é rozhodování libovolné; slabý nebo s. panovník (Tyl); → přísl. samovolně: s. se pohybovat; – odejít s. z práce; → podst. samovolnost, -i ž.