soud, -u m. (6. j. -u, -ě) 1. orgán sloužící k uplatňování a hájení právní normy, mající pravomoc rozhodovat pře, trestní a občanskoprávní záležitosti: být postaven, pohnán před s. (pro krádež, pro zločin); předvolání, obsílka k soudu; válečný s.; soudružský s.; hrdelní s. (kdysi) oprávněný vynášet rozsudky smrti (trestat na hrdle); čestný s. rozhodující o věcech cti; práv. krajský, okresní, (v Praze) obvodní s.; Nejvyšší s.; místní lidový s.; civilní, trestní s.; poručenský s.; odvolací, dovolací s; rozhodčí soudy; vojenský s.; stanný (dř. náhlý) s.; s. první, druhé instance, stolice, prvního, druhého stupně 2. řidč. sbor soudců: vážným krokem odešel s. soudcové; slavný soude! 3. úřední postup, jímž se uplatňují právní nároky, rozhodují pře; soudní přelíčení, soudní řízení, souzení (ve význ. 1): s. nad vrahem, nad zrádci; vyhrát s. soudní při; přen. proč se vydávat na s. celé společnosti (Weiss); volat, hnát někoho na s. národů, lidstva, dějin; hist. práv. boží s. ordálie; náb. poslední s. při konci světa 4. poněk. zast. soudní rozsudek: vynést s. nad zločincem 5. mn. soudy poněk. zast. soudní rozepře, zejm. vleklé, záliba v souzení se (ve význ. 1); sudičství: počaly soudy mezi hospodářem a výminkářem (Rais); soudy, sváry a karban (Baar) 6. úsudek, názor 2, mínění; hodnocení, posudek, kritika: chyběla mu schopnost vlastního, samostatného soudu; po mém (podle mého) soudu to není pravda; odvážný, překvapující s.; dát na něčí s.; různé soudy o jedné věci; nepřesnost laického soudu; – estetický s.; nebát se vyslovit tvrdý, drtivý s.; pronést s. o hodnotě uměleckého díla; ve spoj. boží soudy (v náb. pojetí) rozhodnutí vyšší moci, božský úradek: božích soudů člověk nepředělá (Rón); co každému v budoucnu uchystáno, známo je pouze soudům božím (Hol.); log. myšlenka, kt. je pravdivá n. nepravdivá: disjunktivní s.; kategorický s.; hypotetický s.; analytický s.; filos. existenciální s.; evidentní s.