toť přísl. 1. (též *totoť R. Svob.) poněk. zast. a obl. vyjadřuje přisvědčování, přirozenost n. oprávněnost výroku; arciť 1, ovšem I 1, zajisté, ano 1: "Tatínka že by bolela hlava?" "Toť!?" (V. Mrš.); toť, že si s ním velkých starostí nepřipustil (Rais) 2. nář. zde, tu: ani oruží není po ruce, leda toť ručka (Jahn) 3. nář. onehdy, nedávno: toť když odešli z domu, zametla sama dvůr (Herb.)