trůn, řidč. bás. trón (Čech, Vrchl.), -u m. (6. j. -u, -ě) (z řec.) 1. slavnostní sedadlo panovníků reprezentující jejich moc; vláda, vladařská moc vůbec: královský, knížecí t.; papežský t.; boží t. (Ner.); žert. kozlíkový t. (Jir.); – následník trůnu; uchazeč o t.; vstoupit na t. začít vládnout; vzdát se trůnu; svrhnout z trůnu; přen. kácet trůny vyvracet říše, moc, odstraňovat panovníka ap. 2. mn. trůnové náb. jeden z devíti kůrů andělských; expr. zdrob. k 1 trůnek, -nku (*trůnec, -nce, Krásn.) m. (6. mn. -ncích); trůnní v. t.; trůnový příd. řidč.: t-é stupně (Šmil.); přísl. trůnově řidč.