víra (†věra Čel., Slád. aj.), -y ž. (2. mn. věr) 1. věření, důvěra 1; přesvědčení (o čem): v. v sebe, v člověka; v. v lepší budoucnost národa; pevná, slepá v.; ztratit víru; pozbýt víry; přikládat, přiložit něčemu víru věřit, uvěřit; v. na ně (pověry) příliš v ní vkořeněna byla (Něm.); jeď se podívat, abys věřila, když máma u tebe víry nemá (zř., Rais) když jí nevěříš; dát víru (Havl.) uvěřit; takovým lidem není víry (Staš.) nevěří se jim; svěřil jsem to v dobré víře v jeho mlčenlivost v důvěře; skládám víru v jeho schopnosti důvěřuji v ně; k víře nepodobný neuvěřitelný; to není k víře je neuvěřitelné; v ob. expr. spoj. na mou věru (ps. též namouvěru) víru, na moutě věru (Krásn.) věru, opravdu, skutečně 2. přesvědčení, vyznání věřícího člověka; náboženství 2: křesťanská, katolická, evangelická, židovská, mohamedánská v.; fanatická v.; je bez víry; přestoupit na jinou víru; vystěhovat se pro víru a přesvědčení; římská v. (Hál.); politická v.; toho jsem dostal já na českou víru (Jir.) učinil horlivým vlastencem; v ob. ust. spoj. držet jako helvetská, luteránská v. pevně; círk. vyznání víry; články víry †3. věrnost: manželská v. (Wint.); zachovat víru a poslušenství (Jir.) †4. úvěr: dlužíval se po známých v městě, dokud mu byla v. (Wint.)