vděčný příd. (v přísudku a v doplňku též tvary jmenné -čen, -čna, -čno,...) 1. (komu, čemu, řidč. ke komu, čemu zač; řidč. z čeho Šmil.; *čeho Kos.) pociťující uznání, závazek, potřebu děkovat n. vůbec se nějak odměnit za něco: pacient v. lékaři za uzdravení; v. posluchač, čtenář; velice bych vám byl vděčen, kdyby... povděčen; buď vděčen mému daru (Vrchl.) 2. vyjadřující, naznačující vděčnost; uznalý: v-á slova; v. pohled, úsměv; v-á upomínka; v. cit (Něm.) vděčnost 3. přinášející, poskytující uspokojení, užitek, prospěch; vhodný: v. úkol; v-é téma; v. pole působnosti; v-á travina 4. řidč. (o věci, stavu ap.) příjemný, milý 2, vítaný: v. pobyt (Čech); smrt je mi v-ější než... (Herb.); ust. spoj. být vděčen (čemu; *čeho Wint.) (o osobě) být rád, těšit se z něčeho: jsem vděčen tomuto setkání; než se ohlédl, byla tatam, čemuž byl vděčen (Čap.-Ch.); → přísl., zprav. k 1, 2, 4, vděčně: v. vzpomínat básníka; – v. na někoho pohlédnout; – řidč. událost radostně a v. vzrušila veřejnost (Glaz.); → podst. vděčnost, -i ž. povděk, dík