velebiti ned. (3. mn. -í) 1. (koho, co) chválit 1, oslavovat (někoho, něco úctyhodného, vznešeného); expr. velmi, nadměrně, přepjatě chválit; vychvalovat (op. hanět, hanit): v. básníka; v. matku (Zey.); velebená česká zem (Ner.); v. něčí činy; v. někoho pro jeho vlastnosti, za prokázané dobro; v. někoho, něco (až) do nebe (mnoho, přehnaně) vynášet; náb. v. Boha oslavovat pobožností, zpěvem 2. zř. zast. zvelebovat: v. a dokonaliti obor nauk (Pal.); — velebiti se ned. řidč. †1. zvelebovat se: Praha od dřeva stavěná velebila se (Jg.) 2. řidč. expr. (kde) uvelebovat se: jak se tu (ve vlaku) roztahuji a velebím (E. Jel.); abychom se lidem víc než třeba na očích nevelebili (Svět.) příliš neukazovali ○ předp. na-, po-, při- se, roz- se, u-, vy-, z-, za-; → nás. velebívati (o) bez předp.