ven (nář. venka Nov.) přísl. 1. z vnitřku něj. prostoru směrem pryč, jinam: jít v. z bytu, z domu, z města; cesta v. z lesa; dým se valil dveřmi v.; dívat se oknem v.; okna se otvírají v. (op. dovnitř); ob. už smí po nemoci v. vycházet; jdu na chvíli v. z místnosti na chodbu, na procházku, do společnosti, na stranu; ramena dozadu, prsa v. vypnout; dostat skvrnu z látky v. pryč, odstranit ji; pouštět něco jedním uchem tam, druhým v. nepřipouštět si, nevěnovat tomu pozornost, nedbat toho; vyšlo to v. najevo, prozradilo se to; v. s tím! řekni, prozraď to; s pravdou v.; vyjít, vylézt s barvou v. říci, přiznat pravdu; v. s ním! vyhoďte ho; neví, kudy v., jak z toho v. neví si rady, nezná východiska 2. ob. pryč z obvyklého prostředí (na venkov, do ciziny ap.): poslat dítě v. (na zotavenou); být přeložen z Prahy někam v.; o prázdninách pojedem v. 3. řidč. venku 1; ob. být v. (z čeho) být venku (ve význ. 3), být mimo dosah něčeho nepříjemného: mužští byli všichni v. (Jir.); – ob. být z nejhoršího v.; konečně byli z dluhů nadobro v. (Rais); být z řetězů v. (Jir.) propuštěn na svobodu; nemohl se dočkat, až ji (dceru) bude mít "ze školy v." (Svět.) až vyjde školu †4. ven a ven veskrze 1, vesměs 1: otec, člověk v. a v. praktický (Kos.); okrádal, loupil v. a v. (Wint.)